Montenegro – druhá část

„Divoká krása“, tak zní letitý hrdý slogan černohorského turismu. Marketingoví koumáci však dělají dobře, když zdůrazňují neobyčejné přírodní krásy země. Hlavní pozornost je zaměřena na čisté pobřežní vody, ale stačí se vydat jen kousek do hornatého vnitrozemí, a ocitnete se v izolovaných oblastech s panenskými pralesy a velkými zvířaty, která byla na většině kontinentu už dávno vyhubena.

kanon reky Tara
Ze Žabljaku odjíždíme směrem na Kolašin. Asi po dvaceti kilometrech se silnice rozděluje, jedna cesta vede na jih dolů na Mojkovac a Kolašin, druhá překračuje závratný most Tara stojící 150 metrů nad řekou.

U mostu stojí památník na počest Lazara Jaukoviće, inženýra, který v roce 1942 statečně odstřelil pátý oblouk mostu na levém břehu, aby zabránil postupu nepřátelských vojsk, a při tom sám zahynul. Most byl dokončen jen rok předtím a díky Jaukovićově zručnosti zůstal zbytek mostu neporušený a mohl být v roce 1946 rekonstruován podle původních plánů.
Tara kaňon
Po prohlídce mostu pokračujeme dál, dnes spíme v Kolašině.

Kolašin je hlavním horským rekreačním střediskem Černé Hory. Jako většina lyžařských městeček vypadá mnohem lépe v zimě pod sněhovou přikrývkou, ale i v létě je příhodnou základnou k výpravám do národního parku Biogradska Gora a dalších částí pohoří Bjelasica.

V informačním středisku se přeptáme na možnost ubytování v soukromí někde ve městě, což v tuto dobu není žádný problém. Za chvíli máme domluvený nocleh a vyrážíme na procházku parkem Biogradska Gora.

Srdcem pěkného národního parku, uhnízděného v pohoří Bjelasica, 1.600 hektarů panenského pralesa – jeden ze tří posledních původních pralesů v Evropě.

Jdeme opravdu jen na lehkou procházku kolem Biogradskeho jezera, je to značená naučná stezka, která nám zabere asi hodinku, možná trochu víc. Ale pokud vás láká několikadenní pochod přírodou, tak se můžete ponořit do lesů a odpočívat v zeleni.
Biogradsko jezero
Další den pokračujeme na jih – máme domluvený nocleh v půvabné malé vesničce u Skadarského jezera – Rijeka Crnojevića.

Výhled, který se nám otevře chvíli před příjezdem do Rijeky, je úchvatný. Neuvěřitelné množství odstínů zelené barvy. Řev ptáků, cvrčků i žab je ohlušující. Myslím, že tento pohled byl z celé dovolené jeden z nejsilnějších.
Skadarske jezero
Největší balkánské jezero, Skadar, má tvar delfína, jehož ocasní ploutev a dvě třetiny těla patří Černé Hoře, hlava s nosem pak Albánii. Zaujímá rozlohu od 370 do 550 čtverečních kilometrů (podle ročního období) a patří k nejdůležitějším rezervacím ptáků v Evropě. 

Mezi 256 ptačími druhy, které zde hnízdí, je i ohrožený pelikán kadeřavý a čtvrtina celosvětové populace kormoránů malých. Můžete zde zahlédnout rybáky bahenní, jak si stavějí hnízda na leknínech. Nad hladinu občas vyskočí některé z nejméně 48 druhů ryb, z nichž nejběžnější jsou kapři, oukleje a úhoři.
Skadar
Po příjezdu do Rijeky neváháme a vydáváme se s „průvodcem“ na malém motorovém člunu na dvouhodinovou vyjížďku po jezeře. Musím říct, že to je ale spíš mrkev a v duchu děkuju Martinovi, že mě nenechal jet na kajaku, jak jsem si původně přála, protože to bych se asi upádlovala k smrti. Prostě „olej“ a dálka.

Večeříme sami při západu slunce s výhledem na půvabný obloukový kamenný most, který postavil kníže Danilo v roce 1854. Podává se kapr a pstruzi, domácí sýr, spousta zeleniny a domácí víno. Velká romantika to byla.
Rijeka Crnovića
Ráno balíme našich pár švestek a těšíme se na moře!
Boka Kotorska

Pokračování příště .. Montenegro – třetí část